text: Barbora Postránecká

foto: Aleš König

‍

Za katedru se postavil už během studií v Brně. Z moravské metropole se pak vrátil do rodných Dolních Studének, kde se z bývalého žáka stal ředitelem. Před třemi lety přijal další výzvu, tentokrát na základce v Šumperku. Jedna představa ale Jakuba Dolníčka provází neustále: nechce, aby škola byla místem, kam se musí, ale kam se chce.

‍

Jak se stalo, že jste začal učit už během studií?

Byla to náhoda. Studoval jsem na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, obor zeměpis se zaměřením na vzdělávání. Pedagogické vědy mě ale moc nebavily, přišly mi hodně teoretické. Na škole se pak jedna moje vyučující zmínila, že existuje databáze, kam se mohou studenti zapsat jako zájemci o místo učitele. Byl jsem ve třeťáku, ještě ani neměl bakaláře, a řekl si, proč ne.

Co bylo dál?

Ozvala se mi ředitelka jedné prestižní základní školy v Brně, že shání někoho na částečný úvazek. Na pohovoru se mimo jiné ptala, jak má vypadat dobrý učitel. Odpověděl jsem, že podle mě se dobrý učitel narodí – že to v sobě má a pak to rozvíjí. Paní ředitelka se otočila a zavolala na kolegyni: „Evi, pojď se podívat, máme tady pana Dolníčka, který si o sobě myslí, že je vynikající učitel.“

Ale vzali vás.

Nakonec mi zavolala, že je místo volné. Dopadlo to tak, že ve čtvrťáku a páťáku jsem vždycky dopoledne učil a odpoledne chodil na přednášky. Když jsem získal diplom, ještě rok jsem tam zůstal na plný úvazek a učil biologii a zeměpis. Byla to dobrá zkušenost. Skvělá škola, výborná ředitelka, která měla manažerské schopnosti. K tomu jsem měl i dvě vynikající kolegyně. Dodnes z těchto zkušeností čerpám.

Pak jste se ale vrátil na Šumpersko.

Ano, nastoupil jsem do školy v Petrově nad Desnou, což byla úplně jiná zkušenost. Ředitelka byla taky výborná manažerka, ale podle mě se neobklopila dostatečně kvalitními lidmi. Věci tam moc nefungovaly. Když člověk chtěl něco změnit, narážel na překážky. Fluktuace učitelů byla velká. I to ale byla cenná zkušenost.

A tehdy přišla možnost vrátit se do rodných Studének?

V Dolních Studénkách, kde jsem se narodil, tehdy končila ředitelka a malotřídní škola byla téměř před zavřením. Ve vesnici bylo pětapadesát dětí, které chodily na první stupeň, ale v místní škole jich nebyla ani polovina. Většina rodičů je vozila jinam. Jenže já neměl kvalifikaci pro první stupeň a vůbec si nebyl jistý, jestli na to mám. Nakonec jsem se ale do konkurzu přihlásil a ředitelské místo získal.

Kolik vám bylo?

27.

Co jste udělal jako první?

Nic revolučního. Předchozí vedení nedělalo nic špatně, ale ani nic navíc. Já se zaměřil na dobré vztahy. Začali jsme rodiče zvát do školy, do výuky, ukazovat jim, co děláme. Nešlo o jednorázové velké akce, ale o každodenní drobnou práci. Taky jsme se nebáli zapojovat do dotačních projektů a získávat pro školu další finanční prostředky. Pomohlo i to, že jsem sám místní, do školy jsem chodil, v obci žiju… Velkou roli sehrál i jeden konkrétní příběh. Tehdy začal do školy chodit nevidomý chlapec, syn místostarosty, a nám se povedlo najít způsob, jak ho do výuky plně zapojit.

Udělal jste ještě něco dalšího?

Rozjeli jsme školní jídelnu. Dřív se jídlo do školy dováželo. Když ale jednoho dne přestala fungovat místní hospoda, se starostou jsme vymysleli, že z ní uděláme vývařovnu, která v obci funguje dodnes. Kuchařka i vedoucí kuchyně jsou zaměstnankyně školy – vaří pro školu a pro obě mateřské školy a zároveň připravují jídlo i pro cizí strávníky, hlavně místní obyvatele. Provoz hospody zajišťuje spolek Komunitní škola, který jsme založili. Od pěti hodin to pak funguje jako klasická hospoda. Dvakrát do roka se tam konají plesy, občas oslava nebo pohřeb. Máme to nastavené tak, že pět korun z každé prodané věci, jídla nebo pití, jde na vzdělávání ve škole. Dalším krokem bylo rozšíření nabídky odpoledních kroužků. Já třeba učil na kytaru. A ještě něco – během prázdnin jsme začali ve škole pořádat příměstské tábory, i ty fungují dodnes.

Jaký byl výsledek? Začalo do školy chodit víc dětí?

Když jsem nastupoval, měli jsme dvacet dětí. Když jsem po osmi letech odcházel, bylo jich šedesát sedm. Dnes jich je ještě víc. Škola se stala vyhledávanou, začaly tam jezdit i děti ze Šumperka. Ukázalo se, že i malá vesnická škola může být kvalitní a může o ni být zájem.

‍

‍

‍

Nyní jste třetím rokem ředitelem na ZŠ Jednička v Šumperku. I k ní máte osobní vztah. Do první třídy jste chodil do Studének, od šesté do deváté třídy sem. Lákalo vás stát v čele větší školy?

Jsem kariérista, vím to o sobě. I tak ale bylo těžké školu ve Studénkách opustit. Nejdřív jsem se hlásil do konkurzu na průmyslovku v Šumperku – chtěl jsem si vyzkoušet velký konkurz. Nevyšlo to, ale zkušenost to byla dobrá. Pak jsem zkusil po nějaké době konkurz na Jedničku.

Když jste se hlásil do konkurzu na Jedničku, kde jste dnes ředitelem, musel jste představit svou vizi. Jakou?

Hlavní moje myšlenka byla, že i velká městská škola může být lidská a rodinná. To je pro mě klíčové. S tím souvisí i otevřená komunikace. Každý je pro mě důležitý a každý může říct svůj názor. Co tady ve škole fungovalo opravdu dobře, byla družina. Dělala přesně to, co si myslím, že dělat má – různé aktivity, vědělo se o ní a děti tam chodily rády.

Dělal jste změny rychle, nebo jste si řekl, že nejdřív budete jen pozorovatel?

Původně jsem chtěl být první rok spíše pozorovatelem, ale nevydržel jsem to. Překvapilo mě například, že třídy měly osmadvacet žáků, ale výuka se téměř nedělila. Angličtina se běžně učila v celé třídě. Když jsem začal plánovat nový školní rok, mluvil jsem o tom, že bychom mohli dělit matematiku a češtinu, a ani mě nenapadlo, že angličtina vůbec dělená není. Rychle jsem to změnil. Hned první rok jsem taky zavedl projektový den, aby výuka měla přesah a nebyla jen o jednotlivých předmětech. Každý učitel si připravil vlastní celodenní téma a děti se mohly přihlásit podle zájmu, bez ohledu na ročník.

Co dalšího jste měl ještě v plánu změnit – a změnil?

Chtěl jsem toho nabídnout víc mimo výuku, aby měl každý ročník každý rok nějaký zážitek mimo školu – ať už je to lyžařský kurz, cyklistická exkurze, výlet do Prahy nebo jiná akce, klidně i s přespáním. Jsem přesvědčený, že si děti mnohem víc zapamatují společné zážitky než to, že se učily rýsovat kružnici v matematice, nebo nějakou poučku ve fyzice. Taky jsem chtěl, aby se mohly zapojit do života školy, aby měly možnost být její součástí i jinak než jen během vyučování. A tak jsme začali dělat školní plesy pro žáky druhého stupně. Žáci si vždycky zvolí téma, prodávají vstupenky, hezky se obléknou, připraví hudbu a stráví společně podvečer ve škole.

A rodiče jste do školy přilákal jak?

Pandemie covidu způsobila, že se školy uzavřely, a některá omezení zůstala i potom. Například k nám nemohli rodiče chodit do družiny nebo do školy tak volně jako dřív. Já se rozhodl rodiče zase pustili dovnitř. Podobné to bylo i se školní jídelnou. Když jsem byl malý, pamatuji si ji plnou lidí, kteří nebyli ze školy. Jsme v centru města a nabízí se, aby se sem lidé chodili najíst. Když jsem nastoupil, měli jsme asi patnáct cizích strávníků, většinou bývalé zaměstnance a důchodce. Dnes vaříme pro veřejnost zhruba pětasedmdesát obědů denně.

‍

Jak byste sám sebe popsal jako ředitele?

Říká se o mně, že jsem „turbomyš“. Často jsem mimo kancelář. Viděl jsem učit všechny učitele. Chodím ale třeba i do kuchyně. Ano, mohl bych tam zavolat a vyřídit to po telefonu nebo si je zavolat do ředitelny. Já ale radši vezmu papír a jdu za nimi do jídelny. Někteří mají pocit, že všechno kontroluju. Vím, že si občas říkají: „Pozor, jde po patrech.“ Já se ale chci aktivně zajímat o to, co se ve škole děje. Máme tři budovy, takže si je rád projdu. Když jsme řešili parkování před školou, kde rodiče stávali v zákazu zastavení a řešila to policie, tak jsem tam tři dny ráno stál a díval se, jak to vypadá. Potřebuju si věci ověřit sám.

Víte, co na vás vaši zaměstnanci oceňují?

Když jsem nastoupil, s každým jsem si sedl a každého se ptal, jak se mu tady pracuje, co se mu líbí a co ne. Chci to tak dělat každý rok. Vím, že tohle berou jako přínos.

Jste jedna ze škol, která využívá nabídku Centra podpory vzdělávání, které působí na Šumpersku a Zábřežsku. Jezdí k vám průvodce, který školám v tomto regionu nabízí podporu a konzultace. Jak přesně ho využíváte vy?

Průvodce nám dělal hodnocení školy – takzvané mapování –, což dělají na každé škole, s kterou spolupracují. Nejdřív mluvil se mnou, pak se zástupkyněmi, následně s učiteli. Byl i za vedoucí jídelny. Žáci 4. a 8. třídy a rodiče vyplňovali dotazníky. V tu samou dobu jsme tady měli i Českou školní inspekci. Hodnocení inspekce odpovídalo mému vlastnímu pohledu i mapování. Vyšlo z toho, že škola neučí špatně, podle inspekce je to „dobrá dvojka“. Kolegové i žáci oceňují otevřenou komunikaci s ředitelem, vnímají dobré vztahy na pracovišti. Taky berou jako plus, že jídelna vaří dobré jídlo. Objevilo se ale i to, že se učitelé často cítí vyčerpaní a přetížení. Zejména když řeší nepříjemné situace s rodiči či nevychovanými dětmi. Přináší jim to kromě jiného velkou administrativní zátěž – pořád nějaké sepisování s rodiči, úřady, a odklání je to od výuky...

Jak často se s průvodcem setkáváte?

Zhruba jednou za tři měsíce. Povídáme si o tom, co se daří, co ne, co plánujeme. Říkal jsem mu, že pro mě je alfa a omega zápis a počet žáků. Pokud ve škole přibývají děti a nikdo neodchází, nemám důvod nic zásadně měnit. Letos navíc chci, aby školní rok probíhal normálně a všichni věděli, co mohou očekávat, žádné změny neplánuji. Chci, aby měla sborovna chvíli klid. Momentálně se s průvodcem věnujeme hlavně školnímu vzdělávacímu programu – jak ho uchopit a zapojit do jeho proměny učitele.

​​Školní vzdělávací programy (ŠVP) se podle původního plánu ministerstva školství měly začít měnit už příští rok. Důraz se v nich má nově klást na učení kompetencí. Současný ministr školství ale odložil úpravu rámcových vzdělávacích programů na rok 2028.

My na nich chceme pracovat i tak. Do konce jara chci dokončit obecné věci, například profil absolventa, tj. definovat, co by měli umět žáci, kteří z naší školy odcházejí. Další úkol pro kolegy zní: Kdyby měli o deset procent stáhnout učivo, co by vyřadili? Nedávno jsem učil v šestém ročníku něco ze zeměpisu a žáci mi říkali, že se to samé učili už v přírodopisu. Proč bereme v přírodopisu a zeměpisu ty samé věci? Mohli jsme hodinu věnovat něčemu jinému. Zajímavý kus práce ale v našem současném ŠVP udělali deváťáci, kterých jsem se hned první rok, co jsem tady byl, zeptal: „Řekněte mi, které předměty považujete za důležité, které vám připadají zbytečné nebo které byste naopak chtěli rozšířit?“

Co vám řekli?

Spousta z nich do seznamu zahrnula matematiku a češtinu jako předměty, které jsou pro ně důležité. To mě potěšilo a zároveň jsem bral i jejich další odpovědi jako relevantní. Za důležitý označili zeměpis, přírodopis, všeobecný  přehled, pracovní činnosti naopak jako zbytečné a výtvarku jako nic moc. Naopak vaření v sedmých třídách hodnotili jako přínosné. Na základě jejich zpětné vazby jsme tedy pro nový školní rok upravili ŠVP a vaření je nyní pro všechny sedmáky i deváťáky povinné, přičemž v minulosti bylo pouze volitelné. Taky zmiňovali nedostatek finanční gramotnosti, a tak jsme toto téma dali do občanské výchovy.  

Máte ve škole třídnické hodiny?

Ano, má je každá třída vždy hodinu týdně. Současně s třídnickými hodinami jsme zavedli metodiku KiVa – finský model programu proti šikaně a nevhodnému chování. Celý program je hodně založený na práci s „mlčící většinou“ – tedy žáky, kteří přihlížejí nevhodnému chování. Lekce KiVa jsou navrženy tak, aby tuto většinu aktivizovaly, aby se dokázala k situaci postavit a reagovat. Jednou za rok děláme dotazníkové šetření a v kategorii devět až dvanáct let se loni ukázal největší posun – děti se po roce cítí ve škole bezpečněji než před zavedením programu.

Když se ve škole něco stane, jak konkrétně vám tento program pomůže?

Program má hlavní koordinátorku a čtyři další členy týmu. Když nastane problém, dítě může jít nejen za třídním učitelem, ale i za členy KiVa týmu a svěřit se, co se stalo. Tento tým vede rozhovor s obětí i agresorem, řeší, co se stalo a jak věci napravit. Pak dostanou čtrnáct dní prostor, aby se situace mohla zlepšit, a následně se rozhovory opakují.

Změnila se nějak i práce učitelů?

Zavedl jsem, že vyučující mohou využívat tandemových hodin. Mám jednoho učitele, který učí jen pět hodin, a zbytek může chodit do tandemu. Někomu to sedne a pravidelně toho využívá. Taky jsem přišel s nabídkou, aby si učitelé navzájem chodili na náslechy do hodin. Všechno je to dobrovolné, ale každý si to na konci měsíce vykáže a já to oceňuji v odměnách. Na obojí mám dobrou zpětnou vazbu. Třeba u tandemů má učitel možnost vidět, jak kolegové pracují, jak řeší situace ve třídě, jaké výukové materiály používají. Většina z nich hodnotí tuto možnost jako inspirativní a motivující.

‍